Dnes už se lze jen velice těžko dopátrat původu vzniku legendárního Rádia Jerevan, které především v dobách komunistického marasmu sloužilo jako dobrý zdroj anekdot, jež se trefovaly do absurdit politického režimu vlády jedné strany. Samotné město Jerevan v tom nejspíše bude úplně nevinně a možná že i proti své vůli. Faktem ale je, že se právě díky tomu proslavilo takřka po celém světě a jeho jméno znají i ti, kteří nemají ani páru o jeho zeměpisné poloze. Největší a hlavní město Arménské republiky, jak zní oficiální název tohoto malého státu, však může nabídnout i více, než jen svoje jméno fiktivní rozhlasové stanici. Vzdušnou čarou sotva dvacet kilometrů od východní turecké hranice a na dohled bájné a monumentální hoře Ararat, leží tato milionová metropole, která tvoří přirozené centrum a ekonomicky zdaleka nejvíce prosperující část Arménie.

Las Vegas Kavkazu?

Původní domněnka, že přistát v Jerevanu uprostřed noci nebude nijak zajímavé, bere za své krátce poté, co v obstarožní Volze opouštíme areál moderně vyhlížejícího letiště Zvartnosts. Předměstí Jerevanu, nebo lépe řečeno jeho prodloužená část, která přirozeně spojuje město s letištěm, je neuvěřitelně posetá hernami a kasíny, jejichž světla v noční tmě doslova oslepují. Jednotlivé provozovny hazardu jsou na sebe nalepeny v minimálních rozestupech, takže potenciální návštěvník ani pořádně neví, pro kterou se má rozhodnout. Místy se vkrádala myšlenka, že veškerá elektrická energie vyrobená v zastaralých arménských elektrárnách pohání jerevanské Las Vegas, jak jsme onen několikakilometrový úsek plný blikajících symbolů lákajících k pohádkovým výhrám pojmenovali. Sotva si zrak stačil vydechnout a organismus vstřebat šok, který na nás čekal v zatáčce jednoho z tunelů, kde si na nepřehledném úseku v klidu stál popelářský vůz a kterému se hbitý řidič stačil včas (rozuměj na poslední chvíli) vyhnout, už oči oslepují kolosální osvětlení největší arménské výrobny světoznámého koňaku, která nese název Ararat. Což je mimochodem, bez ohledu na účel použití, jméno snad každého druhého arménského produktu. Právě příchozímu bylo definitivně jasné, že tato země si potrpí na okázalost a „velký svět“.

(Téměř) Jako uprostřed Evropy

V neděli v pět hodin ráno je v jerevanském centru překvapivě mrtvolný klid. Sem tam nějaké veselé a bujarou noční zábavou unavené hlasy ozývající se z okolních kaváren, ale jinak návštěvníka parku uprostřed města nic neruší. S geografickým začleněním Kavkazu je to neustále trošku problematické. Není to už Evropa, ale zase ani Asie. A jako se mezi dvěma světy zmítá celá tato neklidná část země, zmítá se mezi nimi i celá Arménie. V samotném nablýskaném středu jejího hlavního města máte pocit, jako byste ani neopustili rodnou evropskou hroudu, aby hned v další ulici bylo při pohledu na zchátralé domy jasno, že tady po mnoho let vládla tvrdá sovětská ruka. Nyní se v Jerevanu ujímá moci diktatura peněz a okázalého nevkusu. Dlouhá centrální ulice plná rozestavěných domů ve stylu nabubřelé architektury, jíž zřejmě musela vyklidit cestu nejedna historická budova, připomíná město duchů, a přestože její chodníky se v průběhu dne zaplní lidmi, samotné budovy kolem ní jsou ve stádiu hrubých staveb a prozatím nic nenasvědčovalo tomu, že by jim v dohledné době měla lidská přítomnost vdechnout život. Možná to byl jen náš dojem, možná arménský pracovní styl, ale i uprostřed všedního dne se ze staveb ozývaly pouze sporadické zvuky, které příliš nevypovídaly o čilé pracovní aktivitě. Staveništěm je však momentálně víceméně celé město. Stačí vystoupat na (jak jinak) rozestavěný monumentální památník věnovaný arménské kultuře. Kaskádově pojatá stavba umožňuje nádherný výhled na celé město, na jeho dlouhé a široké sovětské bulváry, na všechny významné budovy, jako jsou opera, národní knihovna anebo třebas sídlo prezidenta, na jeho architektonicky velice zajímavě řešené centrum, které obklopují silnice v kruhovém tvaru a především na gigantický Ararat. Ten však díky téměř tropickému počasí a děsivému smogu ukázal pouze nenápadný kousek svého zasněženého vrcholku. Na vizuálně nerušený výhled na pětitisícovou horu, kterou všichni Arméni považují za svoji a která momentálně leží na tureckém území, si bylo nutné počkat na vhodnější okamžik.

Město je doslova v obležení velikých stavebních jeřábů. Nové byty vznikají jako houby po dešti a jejich cena převyšuje i ceny bytů v našem hlavním městě. Když vezmeme v úvahu ekonomickou úroveň Arménie, tak zůstává rozum stát nad rozsahem poptávky po drahém a luxusním bydlení. Tyto úvahy však alespoň v Jerevanu můžete hodit za hlavu. Stačí si prohlédnout vozový park, který se prohání po jeho ulicích. Když pomineme staré a očividně nezničitelné sovětské vozy, pár „normálních“ zánovních zahraničních aut, ve kterých měly překvapivě vysoký podíl Škodovky, tak nám zůstane zástup drahých a nablýskaných vozítek a jejich modifikací, které nelze spatřit ani u nás doma. Sociální nůžky budou v této zemi rozevřeny zřejmě na maximální možnou míru.

Město kultury

Odsoudit však Jerevan jen kvůli několika nevkusným stavbám a projevům pohádkového a rychle nabitého bohatství, by bylo krajně nespravedlivé. Samotní Arméni jsou kulturní národ, který miluje především hudbu. Jen výčet osobností, jež Arménie dala světové kultuře by vydalo na samostatný článek. Populární zpěvačka Cherilyn Sarkisian známá pod pseudonymem Cher, francouzský šansoniér Charles Aznavour, Serj Tankian a vůbec celí SYSTEM OF A DOWN anebo čelní představitel sovětské filmové avantgardy Sergej Paradžanov. To je pouze nepatrný seznam původem Arménům, kteří jsou známí po celém světě. Posledně jmenovaný má v Jerevanu velmi sympaticky a útulně vyhlížející muzeum plné zajímavých exponátů, které nashromáždil během svého bohatého života. Milovníkům kultury toho Jerevan vůbec nabízí poměrně dost. Ať už se jedná o různá muzea, koncertní představení jak klasické, tak i arménské (mimochodem nádherné) hudby anebo o instalace putovních výstav, které se kromě měst v té vyspělejší části světa už nevyhýbají ani Jerevanu. Dokonce se v době našeho pobytu (přelom srpna a září) město hemžilo plakáty avizujícími rockový open-air festival, jehož hlavní akvizicí byli italští SADIST. V Arménii jsem měl možnost strávit dva týdny a alespoň trochu poznat i několik mladých lidí, ale popravdě řečeno jsem si ani jednoho z nich nedokázal představit jako fanouška tvrdé kytarové muziky.

Jedním z nejproblematičtějších a zároveň nejbolestivějších bodů arménské historie je takzvaná arménská genocida, které se v době upadající osmanské říše z popudu několika nacionalistických fanatiků na tureckých Arménech dopouštěly, řekněme že turecké úřady. Tato je samotným Tureckem dodnes popírána, díky čemuž představuje i na mezinárodní politické scéně velice citlivé téma. Muzeum genocidy patří k nejpůsobivějším muzeím v Jerevanu. Nedávno otevřená stavba zaujme už svým zevnějškem. Rozsáhlý park, který jej obklopuje, tvoří stromky zasazené převážně osobnostmi světově politiky na počest obětí masakru a neméně působivá je i nabídka jeho interiéru, kde lze najít vše o kultuře a životě tureckých Arménu, ale taktéž i o průběhu jejich vyhlazování, které svými nepředstavitelnými krutostmi v mnoha ohledech předčilo i nacistický holokaust.

To je taktéž další z důvodů, proč jsou Arméni tak často přirovnáváni k Židům. Ničivý pogrom, početná diaspora; mimo svoji domovinu žije až 7 milionů Arménů, naproti tomu v Arménii pouze 3 miliony, silně zakořeněné náboženské cítění a nepochybně i schopnost shromáždit ohromný majetek. To vše mají oba národy společné. K tomu dodejme, že Arméni se i velice rádi baví. Jejich hlavní město je plné restaurací, ve kterých vám k výbornému jídlu hraje živá lidová muzika, diskoték, nočních klubů, barů anebo kaváren, které jsou i uprostřed pracovního dne plné lidí. Posezení v některé z otevřených restaurací je v Jerevanu velmi příjemným zážitkem, ovšem za předpokladu, že si své jídlo a pití vychutnáváte daleko od vozovky přeplněné smradlavými automobily.

Vyznavači Alláha v kolébce křesťanství

Možná, že to s tou kolébkou křesťanství tak trochu přeháním, ale faktem je, že Arménie je první zemí na světě, která oficiálně uznala křesťanství jako státní náboženství. Stalo se tak ve čtvrtém století našeho letopočtu a od té doby vzniklo na jejím současném a přilehlém území (zejména v turecké Anatolii) nepřeberné množství historicky neocenitelných staveb, z nichž mnohé existují dodnes. Hlavní město však to štěstí nemělo. Právě naopak, jeho nejvýznamnější křesťanskou stavbou je nedávno zkolaudovaná katedrála, která však ctí po léta budované architektonické tradice, a to jak ve svém exteriéru, tak i velmi skromně pojatém interiéru. Paradoxně jednou z nejcennějších náboženských staveb v Jerevanu, pomineme-li roztomilý miniaturní a poněkud poničený kostelík Kathoghike z 13. století, je íránská mešita pocházející ze 17. století. Stavba, která v sovětských dobách téměř zchátrala, se nyní těší velmi dobré kondici. Důvodem jsou nadstandardně dobré íránsko-arménské vztahy, přičemž zlí jazykové tvrdí, že za to vděčí především společné nenávisti vůči Ázerbajdžancům. Zároveň tento fakt však poněkud vyvrací názory o vzájemné nesmiřitelnosti monoteistických náboženství. Mešita, vyvedená v nádherném a bohatě zdobeném perském stylu, je tvořena pohádkovým nádvořím, modlitebnou a islámskou školou. Díky naší sympatické průvodkyni – arménské muslimce a zároveň i zdejší učitelce – nám je dovoleno nahlídnout i do učeben a pracovny, kde návštěvníka z fotografií sledují přísné pohledy minulého a současného íránského ajatolláha – Chomejního, resp. Chameneího. Zajímavostí pak je, že jerevanské (prý kvalitní) vysoké školy se těší značnému zájmu íránských studentů, kteří se v Arménii i nezřídka usazují.

Dopravní kolaps po arménsku

Je středa, 18.00 místního času. V Jerevanu končí pracovní den a celé město praská pod náporem automobilů směřujících na předměstí a na venkov. I velkolepě pojaté a několikaproudové silnice sotva zvládají chaotický přival vozů ze všech směrů. Čáry oddělující jednotlivé pruhy ztrácejí poslední zbytky svého významu. Na křižovatkách, jejichž semafory mají očividně pouze informativní a doporučující charakter, vítězí rychlejší, drzejší a pohotovější. Nájezd na kruhový objezd, na kterém mimochodem v Arménii dostává, narozdíl od evropských zvyklostí, přednost najíždějící vůz, se rovná adrenalinovému prožitku, za který by si u nás agentura specializující se na extrémní sporty inkasovala těžké peníze. My, chráněni zdánlivě pevnou plechovou skořápkou ruského autobusu, který pamatuje snad ještě i Stalinovy čistky, se nestačíme divit zkušenosti, s jakou náš řidič (ne o moc mladší než jeho vehikl), touto džunglí kličkuje a jak si bez problémů zastaví uprostřed rušné vozovky, aby nabral další cestující. Po chvíli si už na vše zvykáme a jelikož nikam nespěcháme, tak v klidu pozorujeme to hemžení bez jakéhokoliv řádu, které doprovází neutuchající řvaní klaksonů. Zde, uprostřed obdivných myšlenek směřovaných k místním řidičům, kteří se v tomto chaosu dokáží zorientovat bez sebemenší nehody, se zjeví scenérie vozu, jehož přední část kompletně zmizela pod zadními koly velikého terénního BMW. Zanedlouho najíždíme na další kruhový objezd, vedle nás malý Opel Corsa a v něm dvě slečny. Náš řidič si však rázně nárokuje svůj „pruh“ vozovky. Začínám mít strach, že ty dvě nebožačky skončí v improvizovaném dopravním lisu. Zbytečně. Všechno se nakonec vyřeší s klidem, po arménsku. Za chvíli jsme na zastávce a vystupujeme. Představení končí.

Jen stěží se mi do prostoru věnovaného tomuto článku vejdou všechna lákadla a zajímavosti, které může hlavní arménské město nabídnout. Pro mě, i navzdory tradičně pečlivému studování internetových zdrojů, překvapivých několik málo dní, které jsem v něm strávil, zapůsobilo svým způsobem pozitivním a svým způsobem i negativním dojmem. Jerevan se pomalu ale jistě stává alespoň ve svém centru nablýskanou metropolí, kde se moc a peníze velice rády ukazují na obdiv. Nicméně jen těžko předpovídat, co s jeho ekonomickým a stavebním boomem udělá probíhající světová finanční krize. Přesto však není městem potěmkinovského hospodářského rozvoje, ani nevkusných oligarchů. Na to je v něm ještě stále dostatek kultury, „obyčejnosti“, příjemné atmosféry a taktéž i minimální kriminality. Zároveň však, jak jsme se přesvědčili ihned po opuštění jeho území, je takřka dokonalým protikladem života v ostatní části Arménie.

Fotografe: Dalas, Karel a Lukáš